Školní láska - 1. kapitola

29. června 2013 v 15:26 | amy |  školní láska

První setkání
z pohledu Amy



6. května

"Dixonová se zase šprtá," slyšela jsem za sebou hlasy svých spolužaček, které si mě rády dobíraly. Uvnitř mě to vřelo, vždycky jsem chtěla jim ukázat, že jsem lepší než ony, ale neřekla jsem na to nic a otočila jsem list sešitu, ze kterého jsem se učila dějepis. Dnes jsme psali velkou písemnou práci z všeho, co jsme letos probírali. Musela jsem se učit, protože jsem na většinu věcí už zapomněla, a nechtěla jsem dostat špatnou známku... na rozdíl od těch děvčat, které si raději šly zahulit za školu. Ale ano, kdysi jsem možná také měla takové sklony, je mi třináct, ale už mi přišlo, že jsem prošla pubertou a rozhodně se nechci chovat jako ty nány, mé vrstevnice.

Nesla jsem s sebou hromadu knih, které jsem měla v plánu si přečíst a odnášela jsem si je z knihovny, což je moje nejoblíbenější místo ve škole. Knížka na dějiny, starodávné příběhy, zajímavé knihy na normální čtení a také na povinnou četbu. Četla jsem ale dál ze sešitu a snažila jsem si to zapamatovat, stále opakovat, ale kolem mě byl všude hluk, že se nedalo soustředit. Zavřela jsem sešit a začala si prohlížet obaly knih. Jeden červený, druhý zelený, další nazlátlý... Úžasné. A během toho prohlížení jsem si ani nevšimla, kam jdu; šel proti mně ten o dva roky starší přistěhovalec odkudsi z jihu Evropy, a on, zřejmě si mě nevšímajíc do mě narazil. Bavil se se svojí partou a nějaké divné šprtky si zřejmě ani nechtěl všímat. Kdo by si mě taky všímal, že.

Po nárazu jsem sletěla na zem. Okolo mě se válely všude knihy, sešity a rozsypané tužky. Snažila jsem se všechno posbírat, knihy jsem znovu naskládala na hromadu. Tmavovlasý chlapec mi s knížkami pomohl, i když na něj jeho přátelé řvali, ať konečně jde, že přijdou pozdě. Ale líbilo se mi, že se na mě nevykašlal, jako by to udělala většina jiných kluků. Typičtí kluci, grázlové, kteří k holkám nechovají úctu, jako kdyby byly nic, ani nepomůžou nebo se neomluví!

"Fajn, tak nic," řekl jejich "vůdce" a odešel se smíchem pryč, zbytek party ho následujíc. Samozřejmě s prstem ukazujícím na mě, zrovna když jsem se červenala. "Nole se nám zamiloval," slyšela jsem toho dalšího z jejich skupinky. Že by se ale zamiloval do mě, někdo? A už vůbec tenhleten? Ten vždycky měl rád jednu z těch, co chodily za školu kouřit. Vždycky se mu líbily akorát nějaký pěkný holky s naprosto podprůměrnými známkami... ale známky, známky... vždyť na známkách nezáleží. Ano, podle nich! Podle mě ano. Nechci mít špatné známky, protože vzdělání je velmi důležité.

Při tom přemýšlení jsem si ani nevšimla, že na mě něco promluvil a když mi mával před očima, musela jsem se probudit. "Ahoj... J-já jsem Amy... Amy Dixonová," představila jsem se ze slušnosti. Můj "šestý smysl" mi říkal, že jsem měla říct toto. "No... už půjdu na hodinu." Podívala jsem se na hodinky a vyděsila se. Za dvě minuty zvoní a třída je úplně v jiném patře! Chlapec, kterému zřejmě říkali Nole... jo, Nole, mi pomohl vstát a usmál se na mě. A já reagovala stejně jako vždy - zrudla jsem jako rajče. Raději jsem ihned odběhla do vyššího poschodí a až úplně dozadu, kde byla učebna dějepisu, do které právě vcházela naše vyučující.

"No, to je dost, že jdete, slečno Dixonová, od vás bych pozdní příchod na hodinu nečekala," zavolala profesorka Saundersová, učitelka dějepisu. Omluvila jsem se ze slušnosti a spěšně jsem odešla na své místo. "Slíbila jsem vám písemnou práci z celého ročníku. Je mi líto, že takový trest musí snášet i zbytek třídy, pane Gordone." Narážela tím na včerejšek, kdy jmenovaný pan Gordon zlobil a pykat musela dnes celá třída...

Slečna Saundersová rozdala všem test. Poděkovala jsem a podívala se po celém listě. Zamýšlela jsem se a hledala odpověď na všechny otázky. Jako první jsem si však papír podepsala a napsala do rohu datum, jako vždy, aby učitelka věděla, kdy se písemná práce psala - musela vědět všechno, nebo by byla naštvaná a určitě by zuřila - taková prostě byla... Odpovědi, které jsem věděla, jsem okamžitě zapsala - protože se mi občas stávalo, že jsem poté ty odpovědi zapomněla - a nad těmi ostatními jsem pracně přemýšlela. Ostatní spolužáci vypadali bezradně, protože se vůbec neučili - přesto, že ta včerejší slova profesorky Saundersové nemohl nikdo přeslechnout.

Dopsala jsem poslední slovo, i když jsem si myslela, že je to naprostá blbost a odešla jsem ke katedře, na kterou jsem položila papír. "Hotovo, paní profesorko," odpověděla jsem potichu slečně Saundersové a odešla zpět do své lavice. Děvčata i chlapci sedící přede mnou, za mnou i úplně mimo mě se taktéž začali hrnout k profesorce, aby jí svou práci odevzdali. Začali si mezi sebou povídat, za to já jsem si otevřela sešit a kontrolovala, které otázky jsem měla správně a u kterých jsem chybovala. Přesně takto jsem to dělala u každého testu. Docela mi to vyšlo. Super...

Na hodinách už se blížil čas zazvonění. Byla jsem nesmírně ráda, že ta hodina takhle rychle utekla. Učitelka ještě ke konci hodiny nezapomněla nadávat Gordonovi za příšernosti, co tam napsal, a také za to, jak včera zlobil. A dnes jakbysmet. Jenže její vysoký tón hlasu umlčelo zvonění.

Všichni ihned vyběhli ze třídy, nyní nastala přestávka, kdy se chodilo ven, do prostorné zahrady a hřištím patřícím škole. Já jsem ale radši zvolila možnost, že zůstanu ve třídě a přečtu si nějaké své knihy. Ale byla jsem vyrušena. Šprtka č.1 (jak ji přezdívali, já byla dvojka) Elena za mnou přišla. "Co to čteš? Dneska píšeme, z fyziky, bude to asi hodně těžký." Jasně, věděla jsem, že mi jde akorát oznámit, že píšeme. Jak jinak, jinak by mi nic jiného neřekla. Aspoň že to, na co si ještě stěžuju, že?

"Čtu si... příběh o nějaké dívce, která se ztratila v lese... a někoho zvláštního tam potkala," odpověděla jsem a ukázala jsem jí obálku s obrázkem zrzavé dívky a příšerného tvora, ze kterého jsem měla opravdový strach, že bych ho někdy vážně mohla v lesích potkat. Otočila jsem list a pokračovala ve čtení. "Aha, z fyziky? A z čeho? Vždyť jsme psali už minule!"

"Ukážu ti to v učebnici." Elena zase odběhla ke své lavici, vytáhla učebnici fyziky a ukázala otázky na nějaké straně. "Strana 82," řekla mi a odešla pryč z mé lavice. Ale ani mě nenapadlo, se podívat do učebnice. Dočetla jsem poslední kapitolu, která sice končila napínavě, že jsem měla chuť číst dál, ale vzpomněla jsem si, že musím být dávno venku - Amanda s Francescou přece dávno čekají! Všechny knihy jsem si vložila do plátěné tašky a tu si položila vedle tašky přes rameno, kde jsem nosila všechny důležité školní věci. Zvedla jsem se ze židle a odešla ven na přestávku. Přezula jsem si boty, vzala si lehčí mikinu - docela se ochladilo - a vyšla ven. Tam už byly všechny třídy, skupinky, které se společně bavily a nebo jednotlivci se procházející různě po parku.

Přišla jsem k jedné z těch jednotlivců - Francesce, která se potulovala po parku bez své kamarádky Amandy. "Ahoj," pozdravila jsem ji tiše a šla cestičkou společně s ní. "Kde... je Mandy?" zeptala jsem se jí, protože mi to bylo divné, že ty dvě nejsou spolu. Třeba se Amandě něco stalo. V tu chvíli jsem se lekla. Co, když se jí opravdu něco stalo?

"No čau, už jsem si myslela, že tady až do konce přestávky zůstanu sama!" rozesmála se Francesca a strčila si neposlušný zlatavý pramínek vlasů za ucho. Vítr jí však vlasy opět rozcuchal. "Amanda je u zubaře a ještě musí něco s mamkou zařídit. Ale mám ti vzkázat... že ve tři hodiny čeká v tý vaší zamilovaný zahradě." A společně jsme kráčely dále parkem. Mladší studenti okolo běhali po louce a ti starší se bavili poblíž školy.

"Aha... to by mě zajímalo, co mi bude zase vykládat," kývla jsem a obešla celou zahradu, i několikrát za celou přestávku. Po zbytek přestávky jsme ale nic nepromluvily. Učitelka, která nás celou dobu hlídala nás zase zahnala do té nenáviděné budovy. Milovala ji leda tak Elena.

Odešla jsem ze zahrady do šaten, tam jsem se zase převlékla a utekla jsem do naší třídy. Posadila jsem se na své místo, podívala jsem se po Eleně, která se společně se svými kamarádkami něco učila a po dalších děvčatech, které se akorát posmívaly tomu, jak se pořád šprtá. Já jsem si učivo z fyziky jen lehce zopakovala v hlavě a místo toho jsem vytáhla knížku, kterou jsem začala číst tam, kde jsem minule skončila. Dozvěděla jsem se rozuzlení napínavého konce předchozí kapitoly. Hlavní hrdinka to všechno zvládla, ubránila se nějakým zlým mužům a dostala se zpět z lesa... Tam ji sice čekala další nebezpečí, jak uváděl začátek další kapitoly, ale to už jsem dále nečetla. Připravila jsem si věci na hodinu a podívala se na oznámení na tabuli, kde bylo psáno, že se zítra končí o dvě hodiny dříve.

"Lidi držte huby, už jde!" vykřikl jeden z mých spolužáků sedících vzadu, který si všiml, že na chodbě šel profesor Adams. Ten si těch výkřiků nevšiml a v klidu vešel do třídy. "Dobrý den, milí žáci, posaďte se," pokynul studentům po celé naplněné maličké třídě. Ano, mačkali jsme se tady vedle sebe... a nikdo neměl okolo sebe žádný prostor. Byla jsem namáčklá na svém slizkém spolužákovi Jacobovi. Je to úchyl. Je to za trest, tady s ním sedět.

"Budeme dnes psát písemku, pane učiteli?" Elena se přihlásila a když jí pan Adams vyvolal, musela se zeptat, zda vážně píšou. Raději ještě nahlédla do sešitu, aby si zopakovala všechny věci. Učitel zavrtěl hlavou a dodal: "Jaká písemka! Bude to pouze pro zábavu, taková spojovačka. A tři nejlepší dostanou za jedna."

Jacob společně se svým dalším slizkým kamarádem Mattem museli ihned začít pracovat, protože za každou cenu chtěli jedničku. Byli naprosto posedlí tím, když mohou získat dobrou známku. Ale že by se nějak zvlášť snažili po celý rok, to se říci nedalo. Byli to pětkaři, kteří akorát otravovali a rušili při hodinách.

Já jsem za papír poděkovala a začala nad prací přemýšlet. Co to má znamenat, sakra? Na rozdíl od Eleny, Jacoba a Matta jsem vůbec nevěděla co mám dělat a i když se pan Adams pokoušel mě a ostatním tupcům vysvětlovat, co máme dělat, moc jsme toho nepochopili. Tak jsem začala věci různě přeškrtávat a křížkovat, jak jsem tedy z obrázku na tabuli pochopila. Bože, jaký tele tohle vytvářelo? (Pardon, za urážení profesorů se trestá.) Už uběhla půl hodina od rozdání papírů a učitel už je nechal všechny vybrat. Zaškrtla jsem poslední věc, co jsem stihla a odevzdala sběračovi... nějaký přistěhovalec to byl. A my se s ním pořád neseznámili a akorát si z něj utahujeme...

"Vyhodnotím to, a zítra se dozvíte známky," oznámil učitel Adams a převzal od chudáčka (ne, není to chudáček, vypadá pěkně a dobře živeně) papíry. "Už se těším, co jste mi tam napsali pěkného, pánové Simpsone a Weste," obrátil se na Jacoba s Mattem a zašklebil se. "A od vás, slečno Davisová, čekám nejvíce bodů. No nic... otevřete si učebnici na straně 129, a slečno Dixonová začněte číst."

Otevřela jsem si učebnici, vyhledala jsem začátek textu a ten jsem okamžitě přečetla. I když mě učitel stále upozorňoval, že mluvím strašně potichu, mluvila jsem pořád stejně hlasitě a nakonec po dočtení celé stránky jsem si zakašlala. Textu jsem nerozumněla ani slovo, ale nevadilo mi to. Poslechla jsem si další povídání profesora a to, co jsem pochytila, jsem si zapsala do sešitu. Snažila jsem se být nerušena hláškami typu, že někomu došel sešit nebo že ho bolí ruka. Byla jsem na tyhle řeči svých spolužáků už zvyklá.

"To bude pro dnešek vše," ukončil pan Adams vyučovací hodinu. "Budu se na vás těšit zase zítra. A ne, že mi tady všichni budete zase při hodině spát." Učitel si vzal své věci, nařídil žákovi z první lavice, že má smazat tabuli, na které byly nakresleny nějaké vzorce a prodral se přes přecpané lavice a vyšel ze třídy až na chodbu, kde odešel do svého kabinetu. Dál jsem ho raději nesledovala, aby si ještě nemyslel, že ho sleduju jako nějaký špion! Uklidila jsem si učení na hodiny fyziky a vytáhla si poslední předmět - měli jsme mít dvouhodinovku matematiky.

Jacob svou učebnicí tak hodil, že jí málem roztrhnul a na jeho chování se přišla podívat i učitelka, která měla dozor na chodbě. "To udělala tamta holka, paní učitelko!" snažil se to shodit na mě potom, co se mu vážně tu knížku roztrhnout podařilo. Učitelka tomu nevěřila (ano, byla by taky pěkně pitomá, kdyby tomu smrádkovi věřila, navíc vypadám věrohodně) a jeho určitě velmi "bohatí" rodiče mu budou muset zaplatit učebnici novou. Ty odrážky jsou tam proto, že mají sotva peněz na živobytí.

Hlavně já a ještě nějací kluci jsme se mu smáli. Přestávka ale byla velice krátká, takže nám pak do smíchu nebylo. Na matematice jsme byli zase všichni zvyklí sedět jinak - Jacob si sedl ke svému skoro-bratrovi - vypadají stejně, ale pořád tvrdí, že nejsou příbuzní, jen kamarádi - a já jsem odešla někam na konec třídy. Přistěhovalec byl nalepený na Eleně a něco se tam spolu učili, asi ho Elena učila pořádně anglicky, stále neuměl dost dobře našim jazykem. Asi pět minut po zvonění vešel do třídy profesor Gill. "Budeme ticho," nařídil si těmito slovy klid a začal s výukou. Trápení zase začíná...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams | E-mail | Web | 19. září 2013 v 18:32 | Reagovat

Ahoj. Máš velice zajímavý styl psaní a jde vidět, že i když píšeš spíše realisticky, máš velkou fantazii.
Začíná to velice zajímavě, těším se, až budu mít čas si přečíst pokračovaní a snad se i děj více rozjede. Povedené, přestože to není můj šálek kávy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.