Školní láska - 2. kapitola

1. července 2013 v 12:09 | amy |  školní láska

Matematika




6. května

"Pane Weste, pojďte k tabuli," vyvolal pan Gill Matta, který se místo učení nové látky soustředil na svého milovaného kamaráda Jacoba. Když uslyšel učitele, zasmál se, vstal a odešel k tabuli. "To jsem udělal proto, že nové učivo jistě chápete, že musíte otravovat," pokračoval profesor Gill. "Napište si první čtyři příklady." Podal mu učebnici, a Matt začal opisovat. Měl příklady mnohem těžší, než jsme se začali učit předtím, ale zapsala jsem si je také a pokusila se je nějak vyřešit.

Matt si vůbec nevěděl rady a počítal to tak, jako by to bylo obyčejné sčítání... To si on ještě pamatoval, ale dál nic. "Slečno Davisová, pojďte to vyřešit za něj. To trápení za to nestojí," obrátil se pan Gill na tu nejspíš nejlepší studentku z celé naší třídy. Ta přišla k tabuli, Matt od ní zase co nejrychleji utekl a začal se zase oblizovat s tím dalším hnusákem a ani dál si asi nechtěl všímat nového učení.

"Výborně," pochvaloval si pan Gill, zřejmě přehlížející všechny davy klábosících studentů (myslím si, že já a Elena jsme byly jediné, které jsme úplně mlčely - s kým taky mají "šprtky" kecat). "Myslím si, že bychom mohli zadat... nějaké cvičeníčko na prozkoušení nové látky. Otevřete si učebnici na straně 62, kde je cvičení 7, udělejte celé. Máte čas... ehm... to je jedno. Hlavně, ať máte všechny příklady dobře... ale tak do konce hodiny maximálně." A odešel ke katedře, kde začal zapisovat nějaké věci do svého notýsku. Začal listovat v učebnici, měla jsem takový pocit, že by nám nejradši dal nějaké pěkné cvičení jako domácí úkol.

Otevřela jsem svou knížku, sice jsem se chtěla zase zdržovat prohlížením několika divných obrázků na obalu, ale podle výrazu učitele jsem toho raději nechala a došla pomalým otáčením listů až ke straně 62, kde jsem vyhledala cvičení pod číslem 7 a otevřela si sešit, do kterého jsem začala všechny příklady zapisovat. Ve třídě na to bylo navíc úžasné ticho, protože začali pracovat i Matt s Jacobem, a mohla jsem se tak konečně někdy soustředit na počítání. Učitel připsal na tabuli další cvičení. "Na tohle máte čas do zbytku hodiny, poté přestávka 10 minut a v další hodině si napíšeme písemnou práci ze nového učiva."

Sotva jsem dořešila jedno cvičení, pan Gill ke mně přišel a podíval se mi přes rameno. "No, výborně, ale divím se, že jste ještě nezačala další cvičení. Nebo snad máte času dost?" Chtěla jsem mu na to něco říct... ale mlčela jsem a pokračovala v počítání, až odešel. Nesnáším, když se na mě někdo dívá, a zrovna když počítám a ještě k tomu na to jdu určitě špatně. Vysměje se mi - máš to blbě, ty hnusná holko. Ani jsem nepostřehla, že už zazvonilo, a v klidu jsem dopočítala všechny příklady.

Po kratší přestávce do učebny znovu vstoupil profesor Gill a nechal jednoho zlobivce (divím se, že si za otroka nevzal přistěhovalce) rozdat papíry na písemku. Snažila jsem si zapamatovat postup počítání, přesto, že jsem nevěděla, jak přesně to učinit - matematika nikdy nebyla moje silná stránka... Papír jsem si podepsala, spočítala všechny příklady a mezi posledními odevzdala učiteli. Ten si zvědavě všechna zpracování prohlédl. "No, tak zatím to opravím, a vy budete dělat vlastní práci... kdo nebude dodržovat školní řád, bude po škole."

Napadlo mě, že si vytáhnu z plátěné tašky knížku o dívce zatoulané v lese - jak se jmenovala, sakra? Ehm... A... ne, na A to není! Je to... na H. Hanna...ne, Holly. Znova - vytáhla jsem si z tašky knížku o Holly, která se zatoulala do lesa. Začala jsem číst od místa, kde jsem předtím skončila, i když jsem si místy musela děj oživit. Ale znovu jsem si vše objasnila a mohla jsem číst dál. Dívka procházela šumícím podzimním listím pomalými kroky. Ztuhla, jakmile zaslechla zvuky. Ztichla a snažila se rozpoznat směr, odkud se zvuky ozývaly. To jsou přece oni! Sledují ji! Za chvíli jsou u ní! Rychle se snažila dostat z pekla, které se lidově nazývalo les. Z hromad listí se stávala kamenitá cesta, na jíž se ale její nohy brzdily. Utíkala, ale zdržovalo jí klopýtání o velké kameny, které ve tmě na zemi přehlížela. "Dostaneme tě, ty zmije," křičel na ní jeden z té nebezpečné bandy. Podle hlasitosti jeho hlasu se zdálo, že je cizinec již hodně blízko. Holly věděla, že teď musí utéct. Ocitla se na křižovatce. Nevěděla, kudy jít, ale zase cítila, že se někdo blíží. Vyběhla do prava, kde byla vymetená cesta. Vůbec ale netušila, kam běží.

"Slečno Dixonová, zavřete prosím tu knihu. Viditelně vás to vzrušuje, což to vzrušení si nechte, až se dozvíte výsledky své práce," vyrušil mě pan Gill. Že mě to vzrušuje? Asi má pravdu. Dočetla jsem poslední řádek stránky, kde stálo, že uviděla osvětlenou ulici. Na následující stranu jsem si vložila záložku, na které byla nakreslená duha a napsáno mé jméno a třída. Knížku jsem položila do lavice, z tašky jsem si vytáhla čistý papír a když jsem tedy měla zakázano si číst, začala jsem si črtat nějaké postavičky a k nim pozadí. Ale k prostředí z příběhu Holly to mělo hodně daleko. Byla to nějaká pohádka, krásně u moře a lidé, kteří si užívají pohodu, ne, že před někým prchají...

"Takže, ukončete vlastní práci, nyní si rozdáme vaše práce. Myslím si, že většina z vás asi z výsledku nebude nadšená," řekl učitel. Rozdal nám papíry, mě tedy až mezi těmi posledními. "Měla by jste se stydět, Dixonová. Takhle ostudně napsat takovou lehkou písemku," syknul. "Myslel jsem si, že máte na víc."

Podívala jsem se na výsledek. Čtyřka? Čtyřka, proč? Měla jsem to... přece všechno dobře! Překontrolovala jsem si všechny příklady, a se známkou jsem nebyla spokojená. Jenže, jak proti tomu zabráním? Na to jsem moc stydlivá, postavit se profesoru Gillovi... Ten usedl za katedru. "Máte všichni známky, jaké si zasloužíte. A nepokoušejte se mě přesvědčit, že jste tady nebyli. Všichni jste si látku měli doplnit a dnes jsme to navíc procvičovali. Buďte ticho, pánové Weste a Simpsone. Nic jiného, než otravovat neumíte. Kdyby jste měli samé dobré známky, neřeknu nic."
Jacob se zašklebil na učitele a dál ve svém otravování pokračoval. Matt se otočil a chtěl ze sebe udělat slušného chlapce, poslouchal pozorně další řeči pana Gilla, ale moc dlouho to nevydržel. Učitel si vyléval vztek na nebohých žácích v první řadě, kteří dostali špatnou známku zřejmě také kvůli jeho špatné náladě. Neprávem...

Trápení skončilo zazvoněním. Všichni rychle brali své tašky a prchali ze třídy, protože ten, kdo zůstane poslední ve třídě, určitě dostane nějaký úkol od rozzlobeného Gilla. Vzala jsem si svou brašnu, uklidila si okolo své lavice a odešla za řadami svých spolužáků. Běžela jsem domů, cestou se koukající na hodinky. Amanda už určitě dlouho čeká...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thalia Contostavlos | E-mail | Web | 1. července 2013 v 13:14 | Reagovat

Příběh se mi opravdu líbí, netuším, kam směřuje a nikdy bych si nemyslela, že mě bude bavit něco ze školního prostředí, ale těším se na další kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.