Školní láska - 3. kapitola

5. července 2013 v 14:05 | amy |  školní láska

Taková menší hádka s Amandou



6. května

Když jsem běžela k naší (zamilované, jak říká Francesca) zahradě, začínalo pršet. To byla ta poslední věc. Deštník jsem neměla a kapuci na hlavu jsem si taky dát nemohla. Nezbývalo mi asi nic jiného, než to přežít, až dojdu na zahradu, kde se případně mohu ukrýt v altánku.

Na zahradě ale Amanda nebyla. Prošla jsem záhony a malým lesíkem až k altánku, ve kterém jsem se schovala. Zapnula jsem si mobil a zjistila jsem, že moje kamarádka šla do školy do knihovny, takže dorazí později. Oddechla jsem si, protože už jsem dnes podruhé dostala strach, že se jí něco stalo. Ale zřejmě ne, tak musím počkat, až se vrátí. Pokud se jí opravdu nic nestalo...

pohled Amandy

"Děkuji," poděkovala jsem slušně knihovnici, když jsem si půjčila ze školní knihovny několik knížek, které jsem potřebovala na povinnou četbu. Byla jsem si jistá, že na mě Amy už dlouhou dobu čeká a chtěla jsem si s ní po dlouhé době popovídat, jenže když jsem pohlédla z okna, už jsem si na předchozím tvrzení tak nestála. Amy by určitě nestála takhle v dešti na zahradě. Ale měla bych zkusit, tam jít...

Vyšla jsem z vyhřáté místnosti do studené prázdné chodby. Až na konci jsem uslyšela křik učitele. "Kolikrát už jsem vám vysvětloval, že se nemá na spolužáky plivat, a už vůbec ne o hodině, pane Djokovič! Doufám, že jste si to zapamatoval, a nyní běžte," křičel profesor Gill, tedy myslím, že to byl on, protože učitele jen podle hlasu nerozpoznám. Ale zase, jako Gill umí řvát málokdo, takže to byl určitě on.

Zamířila jsem ke schodům, ale nešlo si nevšimnout Novaka, jak běží i s knížkou v pravé ruce ke stejnému místu jako já. "Ahoj Novaku, co tady děláš, neměl bys být dávno doma? Myslela jsem, že končíte už ve dvě," ptala jsem se ho, jako kdybych o ničem nevěděla. Ale věděla jsem o tom. Jenže se on neměl dozvědět, že je tady jen tak poslouchám.
"Tahle knížka, ta patří Amy Dixonové, nechala si ji v lavici v učebně matematiky. Nevíš, kde zrovna právě Amy je?"
"Já za ní teď jdu, jestli chceš, dám jí tu knížku," odpověděla jsem mu. "Jak víš, že je Amy? Vy už se znáte?"

Novak mi raději knížku hned podal. "Vrať jí to a vyřiď, že ji pozdravuju," zdráhal se mi odpovědět a raději odběhl. Schody bral po dvou, nebo dokonce po třech (měl dlouhé nohy, takže přes ně mohl jen tak skákat, ale stejně to vypadalo nebezpečně), a snažil se, co nejdříve utéct. Prohlédla jsem si obal knížky, a hned jsem poznala, že je to ta knížka, kterou si Amy chtěla půjčovat, a povídala mi o tom. Mezitím už ten chlapec dávno někam zmizel, takže jsem tam přestala postávat a vydala jsem se pryč ze školy.

Snažila jsem se běžet co nejrychleji, abych už brzy byla u Amy. Musela jsem se jí na tohle nutně zeptat, protože mi to stále vrtalo v hlavě. Zrovna ona, a tenhle grázl? To se mi nezdálo. Už jsem přicházela k jejímu domku. Uviděla jsem ji sedět v altánku. Zamávala jsem na ni a poté k ní rychle přeběhla. "No ahoj, Amy! Nesu ti knížku, nechala sis jí ve škole. Našel ji Novak Djokovič a pozdravuje tě."

"Čau... Díky, já si na to ani nevzpomněla, asi už přemýšlím nad blbostma, že i na ty knížky zapomínám," reagovala Amy. "Pozdravuje mě? Opravdu?"

"Co máš s ním? Myslela jsem si, že vy dva se neznáte." Místo odpovědi jsem se jí takto zeptala, jako při výslechu. Chtěla jsem to vědět, přímo. Posadila jsem se na další zahradní židli a podívala se po své kamarádce. Položila jsem knížku na stůl a vzala si jedno jablko z mísy, protože jsem společně se zvědavostí dostala také pořádný hlad.

"Já s ním ale přece nic nemám!" vyjekla Amy poněkud naštvaně. "Dneska jsme se srazili na chodbě, nedávala jsem pozor, vždyť mě znáš, když se začtu, ingnoruju celý svět. A pomohl mi sesbírat knížky. A když jsem si ji zapomněla ve třídě, prostě mi ji chtěl vrátit. Na tom není nic špatného."

Zakousla jsem se do jablka a zahuhlala v odpověď: "No tak, na mě hned neřvi... Já jsem se tě jenom chtěla zeptat. V pohodě, jo? Nechci, aby ses zbytečně rozčilovala. Víš, jen mě překvapuje, že se o tebe vůbec zajímá, a že ti takhle pomáhá. Já jsem se jednou srazila s tím jeho kámošem a on si mě ani nevšiml."

"Promiň, ale dneska jsem fakt rozčílená." Amy se natáhla také po jednom jablku, které bylo ale naopak od toho mého nádherně začervenalé a zralé. "Gill mi zase dal špatnou známku, přestože jsem to měla všechno dobře. Prostě si na mě zasedl," řekla Amy, už o poznání klidnějším hlasem než předtím. "Ale takhle to přece nemůžu nechávat, aby mi pak dal čtyřku na vysvědčení."

"Tak proč mu na to nic neřekneš? Člověče, já fakt nevím, kde jsi tu svoji stydlivost podědila, vždyť tvoje máma se ničeho nebojí, vždyť pořád nadává mýmu tátovi, když něco udělá v práci špatně! Měla by ses naučit, se nějak bránit. Jinak to v životě nikam nedotáhneš!"

"Ano, hlavně ty máš co říkat, kecat o tom umí každý, ale sama bys v té situaci udělala to samé co já. Mohla bys mi konečně říct, co jsi po mě chtěla, že jsem tady na tebe musela tak dlouho čekat?!"

"Zase jsi rozčílená!" vykřikla jsem. "S tebou dneska není normální řeč. Nic jsem ti nechtěla, chtěla jsem si s tebou povídat. Copak vždycky po tobě musím něco chtít, abychom šli sem do zahrady? Jsi nemožná. A já myslela, že jsme kamarádky, a tohle přece kamarádky nedělají!"

"Ale ty na mě přestaň řvát! Mám náladu v hajzlu, prší, dostala jsem blbou známku neprávem, ještě se srazím s nějakým Srbem a ty se mě tady ptáš jak kdyby to bylo nějak důležité. Taky jsem si myslela, že jsme kamarádky, ale asi mě nedokážeš pochopit, a hned tady na mě řveš, měla jsem udělat toto, toto, pokazilas to..."

"Promiň," omluvila jsem se své kamarádce a objala jsem ji. "Nechtěla jsem na tebe řvát, promiň mi co jsem tady řekla." Snažila jsem se všechno hrozné zase vymazat. "Půjdeme domů a dáme si čaj, co říkáš?"

"Dobře, beru omluvu, ale slib mi, že už mě dneska nebudeš zbytečně rozčilovat, mohla bych dostat infarkt." Amy se zvedla, dala si knížku do tašky přes rameno a společně jsme se vydaly ze zahrádky až poblácenou cestičkou k jejímu domu. Protože Amy zjistila, že nemá klíče, musely jsme zvonit. Audrey, maminka mé kamarádky, nám přišla hned otevřít. "No ahoj, holky! Pojďte dál, ať nejste v tom dešti," pozvala nás dále.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.