Školní láska - 5. kapitola

16. července 2013 v 11:06 | amy |  školní láska

Basketbal



9. května

Právě začínala hodina matematiky. Zase. Jenom naším překvapením bylo, že nepřišel neoblíbený uřvaný a věčně naštvaný Gill. Přišla nějaká žena, měla na sobě dlouhé květované šaty. Vypadala jako mladá, ale uřvaná a naštvaná vypadala stejně jako již zmíněný učitel. Hned, jak přišla, začala křičet: "Bude tady ticho! Jsem tady nová a při mých hodinách si budete zvykat na má pravidla! Nyní vás budu učit místo pana Gilla, nemá už síly na takovou bandu tupců, ze kterých stejně nic nebude!"

Stejně nám dalších patnáct minut stejným hlasem říkala svá pravidla v hodinách, neustále napomínala štěbetající studenty v zadních lavicích a ty vepředu přímo bouchala třídnicí. Mlátit se nemá, ale ona, nesnášející porušování svých pravidel, nerespektuje pravidla, která platí i pro ni.

Nakonec nás stejně nic nenaučila. Zbytek hodiny si tam četla časopis, zatímco my jsme měli být naprosto ticho a sedět s rukama vzadu. Taky nás obrala o přestávku, nakonec nás ale byla nucena pustit, protože nás osvobodila učitelka ze sousední třídy.

U šaten jsem se sešla s Amandou. "Tak na jaký hřiště dneska jdeme?" zeptala jsem se jí, když jsme si zavazovaly tkaničky u bot. "Ty už si nepamatuješ, co sis včera zařídila, Amy? Oliver čeká na tebe na basketu! Francesca se může zbláznit, že si zase zahraje."

Ta, o které právě Amanda mluvila, se objevila najednou (nevím, odkud se tam vzala) u nás. "Ahoj holky! Učitelka mě normálně přijala do školního týmu na basket, takže pojedu do centra do tý velký arény... musím se pořádně vytrénovat!" Francesca byla z toho zároveň nadšená, rozčílená a nervózní, takže jsme se jejímu výrazu v obličeji akorát zasmály.

"Jo, je to super, Fran," odpověděla Amanda poté, co se přestala smát. Naše kamarádka se ale uklidnila. "Snědly jste vtipnou kaši? Nemůžu za to, že z toho mám takovou radost!" Natáhla se po svých botech, které měla speciálně určené na svůj milovaný sport a ledabyle si je zavázala. "Půjdeme?"

"Děvčata, měly by jste být dávno na přestávce. Co takhle radši trochu přidat, než se tady válet smíchy, slečno Coxová?" vyhnal nás učitel na chodbě ze školy. "Žádní učitelé tady nemají smysl pro humor," zanadávala Amanda, jakmile jsme vypadly z budovy. "Ale řvát, to umí každý."

"A ta nová, ta řve normálně hůř než Gill." Vzpomněla jsem si na naší novou učitelku, ale zmlkla jsem, když jsem ji uviděla stát venku nedaleko nás. "Bude nás teď učit místo něj, to bude síla, kdoví jestli nás vůbec něco naučí, když na nás bude pořád řvát."

Vydaly jsme se během (hlavně Francesca) k basketbalovému hřišti. "Sakra, Amando, vypadám dobře? Nechci tam před Oliverem vypadat jak strašidlo," podívala jsem se bezradně po kamarádce.

"Počkej, udělám ti cop, možná ti bude slušet." Zastavily jsme se u jedné lavičky před hřištěm, kam jsem se posadila a Amanda mi udělala normální rychlý, ale pěkný a držící cop. "Je to nějaká změna, když pořád vlasy nosíš jenom rovné. To je nuda."

"Ale mě rovné vlasy víc vyhovují. Ale cop si vždycky dělám, když sportuju. Protože potom létají vlasy do očí." Vstala jsem opět z lavičky. "Díky. Ještě by to chtělo barevné vlasy. Abych se hodila k Oliverovi a k těm jeho zeleným." Amanda přikývla a vzala mě za ruku. "Jdeme, nebo on tam na tebe čekat nebude!"

Ihned ale moji ruku pustila. Já jsem se chlapce snažila najít podle zelených vlasů, nikde ale nebyl. Ani jsem si nepovšimla, že Amanda odběhla za Jamesem, ke kterým přiběhl i ten její obdivovatel brejloun. Tak jsem se podívala okolo něj, jestli tam není jeho parta. Ale nikdo tam nebyl. Posadila jsem se na volnou lavičku a dívala se, jak hraje tým, ve kterém byla Francesca. Najednou ale někdo z toho jejího týmu vyběhl z hracího pole a namířil si to přímo ke mně. Měl růžové vlasy a stopy po zelené barvě. Zase si změnil účes! Ale byl to on, ten koho jsem hledala.

"Ahoj, Amy, už jsem myslel, že nepřijdeš," pozdravil mě mile. "Nechceš si s náma zahrát basket?" Já jsem ale zavrtěla hlavou, protože jsem hrát teda opravdu nechtěla. "Ne, díky. Budu se tu na vás jenom koukat, moc mi to nejde a ani mě to nebaví."

Oliver, možná trochu naštvaný, zase zmizel v houfu hráčů, sebral soupeřům míč a nahrál svému spoluhráči, který se pokusil vstřelit koš, soupeři ale dobře bránili. "Baví tě to hodně, na to koukat?" zeptala se Amanda, když se posadila vedle mě. "Jo, baví, a ty už se nebavíš s Jamesem?"

"Ne, on se na mě vykašlal. Nechce mě." Hned, jakmile to Amanda dořekla, začalo jedno družstvo křičet - radostí, když Francesca hodila dobrou střelu z dlouhé vzdálenosti. "A co ten brejloun? Ten by se ti nelíbil?" zeptala jsem se jí s úšklebkem a podívala se po Oliverovi. "Vidíš, hraje si tady basket, hlavně že tolik stál o to, abych přišla."

"Tak... se k nim přidej. Dělej. Ty jsi jenom líná! Když máš naději najít pěknýho kluka, vymlouváš se na blbiny..." Amanda do mě strčila a já jsem skoro upadla z lavičky. "Jenom jsem řekla, že to nechápu a že mě to nebaví, to jsou výmluvy? A proč nejdeš hrát ty, když tě o to ten tvůj James asi postý poprosil... a schválně tu říkáš, že tě nechce," zasmála jsem se.

"Dobře, tak já taky jdu!" Obě jsme se rozběhly k míči ve středu hřiště, já jsem ho přihrála Oliverovi, ten ho z blízka hodil přímo do jednoho koše. Obránce James vyběhl a přihrál svému spoluhráči, který stál na naší polovině. Odběhla jsem také náš koš bránit, a dobrou obranou jsme chytili všechny pokusy. Zrovna jsem se také chtěla zasloužit o jeden bod, bohužel mě zastavil učitel, který oznamoval konec přestávky. Plácla jsem si s ostatními a na Olivera se usmála. "Hrála jsi dobře, takže si nevymýšlej a příště hraj i bez přemlouvání té tvojí kámošky!" řekl mi a rozběhl se za brejlounem, Novakem a prvním a společně zmizeli mezi prvními ve škole.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.