Školní láska - 7. kapitola

20. července 2013 v 9:49 | amy |  školní láska

Epidemie
pohled Gabriely



15. května

Přicházela jsem do školy. Už před ní nestálo tolik lidí, jako tomu bývalo kdysi. Chodily sem stovky studentů, nyní ale velká část z nich ležela doma, nemocných chřipkou.

Měla jsem obrovské štěstí, že mě nemoc tentokrát nepostihla, asi se mi Bůh oplatil za to, že jsem jinak já vždycky bývala obětí a občas jsem to opravdu nechtěně roznesla i na další lidi. Takové štěstí bohužel neměly moje kamarádky. Amanda po sobotních nákupech dostala horečky a přesto že v pondělí přišla, poté už neměla síly. Nakazila bohužel i Amy, z naší party jsem zůstala už jen já a Francesca.

"No čau!" pozdravila mě moje zatím jediná zdravá kamarádka. "Je tady strašně málo lidí, už jsem si myslela, že se unudím k smrti!" Objala jsem ji a usmála se na ní. "Já jsem ještě byla za Amy, protože jí není dobře, tak jsem jí zahrála na kytaru. Ale teď tady rozjedeme zábavu."

Francesca mě ale zatáhla do školy se slovy: "Za chvíli bude zvonit, tak ať to stihneme a nenaštveme učitele, abychom se nemuseli učit, když je nás tak málo."

"Stejně si myslím, že Gill nás bude trápit těmi příklady, i kdybychom tam byly pouze my dvě, má takovou povahu," řekla jsem a zamířila do šaten. Převlékla jsem si boty, nazula pantofle a vydala se rychle za plavovlasou kamarádkou přímo do naší společné třídy. "Ale dneska Gilla nemáme. Už taky onemocněl, tak tady zastupuje ta ukřičená."

Společně s Robinem, bratrem Samanthy Hughesové jsme vkročili do naší nedávno nově vymalované třídy a posadili jsme se na svá místa, všichni tři od sebe vzdálení. O pět minut později již do třídy vešla naše učitelka na zeměpis, které jsme říkaly "Vyhrožovatelka", protože nám stále vyhrožovala, že udělá toto a toto, a stejně to neudělala.

"Protože je vás tady pouze 7, tak si dneska zahrajeme nějaké hry, co říkáte? Mě se stejně dneska nechce učit, když tady na to většina nebude," zeptala se nás Vyhrožovatelka. Všichni byli nadšení, kdo by se taky v téhle náladě a v tom strachu z nemoci chtěl učit.

"Zahrajeme si šibenici ze slovíček ze zeměpisu." Přihlásil se jeden žák zezadu, jméno není potřeba vědět, vzal třídu a šel napsat jedno slovo na tabuli. Francesca se přihlásila, jestli si může kreslit, Robin se snažil hádat a já to samé, šibenice mě bavila. "Já už vím!" přihlásila jsem se a uhádla celé slovo, byl to "světadíl".

Protože jsem to slovo uhádla, šla jsem psát následující. Moc lidí nehádalo, ani nás tam moc nebylo - jenže jsme také dospěli k správnému řešení. Nakonec nám dala Vyhrožovatelka velký rébus - napsali jsme si ho na papír a snažili se vyluštit. První to měl hotové náš šprt - Paul. A překvapivě - měl to dobře, takže dostal jedničku, a ostatní měli smůlu... takže i já. Byla jsem možná trochu smutná, ale jedniček ze zeměpisu mám tolik, že na tom nesejde.

Do konce hodiny bylo ticho. Francesca si ke mně sedla a ukázala mi, jak nádherně nakreslila arénu, ve které bude hrát basket a taky sebe, jak střílí do koše. Byla do toho fakt blázen. To já nikdy ne. Možná ve škole na tělocviku jsem si zaběhala, jinak jsem ale příliš nesportovala, i když bych to potřebovala - už delší dobu jsem měla pár kilo nahoře.

"Gab, jdeme ven! Máme jít kreslit stavění nějakého nového hřiště tady na pozemcích školy," zavolala Francesca, zamávala svými vlasy, vzala si kreslící pomůcky a vydala se přímo do přírody, já jsem ji následovala společně s dalšími našimi spolužáky. U staveniště se tam sešly všechny třídy druhého stupně, bylo tam i pár menších, možná mladších.

"To je divný. Prostě normální dělníci co něco dělaj, ale vůbec netušíme co. Je to strašně složitý." Moje kamarádka vůbec nevěděla, jak to nakreslit. Sedla si do trávy a snažila se něco nakreslit, i když jí cestu zastoupila učitelka, která se ptala nejbližšího dělníka: "Tak co, jak to jde?"

"Dobře, ale pořád je to ještě daleko." Dělník pokračoval ve výstavbě. "Nevíme, jaký sem máme dát povrch," pokračoval poté, co si utřel pot z čela. "Navíc nám tu teď chybí pomocné ruce, taky nás zasáhla ta chřipková epidemie." Učitelka poodešla a podívala se na místo z dálky. "V tom vám neporadím, ale mohli bychom s případnými zájemci udělat anketu," odpověděla poté, co se k dělníkovi znovu přiblížila.

"Plánujeme udělat normální beton, takže žádné vaše ankéty dělat nemusíte." Další dělník na rozdíl od tázaného více pracoval (a méně mluvil) a byl při tom méně unavený. Divila jsem se tomu, tak jsem k prozatím nakreslené stavbě zkusila přikreslit i jeho v pohybu.

"Vidíš Nole, budeš si tady moc zahrát!" zavolal najednou Oliver, když mu došlo, co se tady staví. "Konečně ukážeš všem, co v tobě je, kámo." Novak byl ale asi stále smutný, díval se do země a na papíru neměl nic nakresleno. No jo - vzpomněla jsem si, on přece, to je nyní ten výjimečný tenisový talent, jak se o něm všude hovoří - společně s Robinem Hughesem...

"Hele, to by se Amy s Amandou asi taky líbilo, takže sem budeme chodit hodně, když to tady příští rok budou hrát." Francesca asi také Olivera slyšela a mimo jiné také vzpomněla na to, jak její kamarádky rády hrají bílý sport. "Hele, co je s Novakem?" obrátila se poté ke mně znovu, výrazně potišeji.

"To já opravdu nevím, nezajímám se o něj, akorát vím, že chodí do třídy naproti." Odpověděla jsem podle pravdy. Možná kdyby můj mozek pracoval pořádně, na něco bych přišla, ale zrovna tímhle ubrečencem se mi zabývat nechtělo, raději jsem se opět věnovala kreslení dělníka, jenže ten už byl dávno jinde a dělal něco jiného, vybaloval společně s malým blonďákem krabice.

Jenže zrovna v tu chvíli zazvonilo. Byli jsme sice venku, ale hlasité zvonění bylo slyšet i ze školy. "Hurá, jdu si zahrát basket, tak zatím čau," rozloučila se Francesca a společně s Oliverem a ještě někým zmizela pryč z hřiště. Nakonec jsem tam zůstala jen já s Novakem a Robinem. Ten první začal brečet, že si ani nevšiml, že se na něj tlouštík dívá. Já jsem dokreslila poslední věci, co jsem na obrázku chtěla mít a ještě jsem ho chvíli stínovala. Nikdy jsem v kreslení nebyla dokonalá, nebyla jsem žádný Picasso. Jenže mi to nedalo, a musela jsem zajít za srbským starším studentem. "Co se děje?" zeptala jsem se ho. "Nepůjdeš si třeba zahrát basket?"

"Odkdy hraješ basket?" Také mi položil otázku a otřel si slzy. Vytáhla jsem z kapsy balíček papírových kapesníků a jeden mu podala. "Nevím, občas si zahraju, ale Francesca si pořád stěžuje, že jí moc rozptyluju svými poznámkami," odpověděla jsem mu. Novak se zvedl a jako první se vydal k basketbalovému hřišti. Už tam zůstal jen Robin, dívající se obdivně na práci dělníků.

"Béčko má asi málo hráčů, tak jdeme tam!" Sundala jsem si své na sport nevhodné boty, mikinu a vydala jsem se přímo na hrací pole. Bylo nás tam o hodně méně, ale pořád se dalo hrát. A dnes navíc byla přestávka delší. A hráli jsme, až jsme všichni upocení a uřícení upadli na hladkou zem...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.