Školní láska - 8. kapitola

24. července 2013 v 21:06 | amy |  školní láska

Nečekaná návštěva
pohled Olivera



17. května

"Olivere, vy jste se přestěhovali?" zeptal se mě při cestě domů, která ale vedla úplně jinam, než kde jsem bydlel, můj kamarád Peter. On bydlel krátce nad místem, kam jsem šel já. Protože odpověď na jeho otázku zněla "ne", vysvětlil jsem mu, kam přicházím: "Jdu za Amy Dixonovou. Mám jí přinést nějaké věci a zjistit, jak se má."

"A to ti přikázal jako kdo?" Peter mi položil další otázku. Nevěděl, co mám na to říct. Vysměje se mi, když mu řeknu, že jsem poslechl Gabrielu a Francescu ze sousední třídy. "Já tam s tebou nejdu. Ona ať mě nevidí, akorát by to řekla Gillovi. Čau." Můj kamarád někam zmizel. Šel neznámou cestou, kterou jsem nikdy opravdu nešel. Já vlastně nebyl nikdy pořádně ani tady, k Peterovi jsem chodil z druhé strany.

Tady by měla bydlet. Uviděl jsem malý bílý dům, který stál na pokraji ulice. Okolo něj byla rozlehlá zahrada s altánem. Přesně tak to Francesca popisovala. Určitě je to tady. Vytáhl jsem igelitovou tašku s tím, co jsem chtěl Amy dát. Navíc jsem ji chtěl vidět. Určitě se má špatně, když trpí tou chřipkou, jenže i tak musí být úžasná. Společně se svými kamarádkami bývala bláznivá, ve škole se tvářila jako chytrá žákyně a když jsme ji s partou potkávali ve městě, vždy se usmívala a její blonďaté vlasy se díky slunci nádherně leskly.

Zazvonil jsem, jenže než jsem dočkal, že mi někdo přijde otevřít, uběhla dlouhá doba. Zevnitř byly slyšet tlumené hlasy, nějaké starší ženy, která pokřikovala jméno nejspíše své dcery; poté ale sama odešla otevřít dveře, oblečená do obyčejného oblečení, zakrytého kuchyňskou zástěru ve žluté barvě. "Ahoj, ty jsi Oliver, viď?" zeptala se mě. Jak to mohla tak rychle vědět? Kdysi jsem už ji viděl, při případu, kdy jsem asi před rokem ještě Amy šikanoval. To bych si teď nedovolil.

"A-ano," zakoktal jsem se. Podíval jsem se na tašku, kterou jsem držel v tašce, ukázal jsem jí paní Dixonové a řekl jsem pouze krátce: "To je pro Amy." Když to ale ona slyšela, začala se divit. Ano, bylo mi jasné, že na tu záležitost, na rozdíl ode mě nezapomněla.

"Proč neseš Amy tyhle věci? Ona je ale vůbec nepotřebuje. A když se dozví, že jsou od tebe, nebude je chtít vůbec. I kdyby ty pomeranče byly to jediné, co by měla jíst," řekla paní Dixonová a snažila se zabouchnout dveře. Jenže jsem se na ní podíval. "Prosím." Natáhl jsem k ní ruku, aby si to vzala. "Posílá jí to Francesca a Gabriela, a chtějí vědět, jak se Amy má."

"A proč nepřišly ony samy? Nevymýšlej si a vypadni." Už podruhé mi chtěla zavřít dveře přímo pod nosem. Ale já jsem nechal natáhnutou ruku ve dveřích i s taškou a nechtěl ucouvnout. "Chceš, abych ti tu ruku skřípla, nebo ne? Rozumíš? Jdi pryč!"

"Vezměte si to," řekl jsem znovu. "Já už jsem se Amy stokrát omlouval, že jsem to dělat nechtěl a teď už jí nic nedělám - dokonce jsme spolu minulý týden o přestávce úplně bez problémů hráli basketbal. Už spolu vycházíme v pořádku, tak mě nechte ať jdu do pokoje a předám jí to sám." Vmáčkl jsem se volným místem do domu. Paní Dixonová mě nechala projít a usmála se. I když stále vypadala, že mě asi nikdy mít ráda nebude. Ale vkradl jsem se do druhého patra, kde byl pokoj, na kterém bylo napsáno "Amy" a byl tam přilepený obyčejný tenisák. Zaklepal jsem na dveře.

"Kdo je tam?" Otázka se ozvala z pokoje. Byl to tichý chraplavý hlas, přestože Amy měla jinak úplně jiný hlas, poznal jsem ji. "To jsem já, Oliver," odpověděl jsem jí hlasitě, aby mě přes dveře slyšela. "Můžu jít dál?" Pomalu už jsem sahal po klice, ale stále jsem vyčkával na odpověď. Když se ozvalo slaboučké ano, otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.

"Nesu ti nějaké ovoce, které ti dávají Francesca a Gabriela, aby ses rychleji uzdravila," položil jsem věci na noční stolek a do vázy na druhém stolku jsem vložil květinu, kterou jsem jí koupil v květinářství cestou do školy. Už i bez jejích dvou kamarádek, které mi daly to jídlo, jsem sem chtěl jít.

"Děkuju," zachraptěla Amy a pořádně se zahrabala do peřiny. S mastnýma vlasama a unaveným pohledem vypadala úplně jinak, ale přesně takhle nějak jsem vypadal já se chřipkou o Vánocích. Musí se cítit příšerně, došlo mi ihned. "Je ti dobře?" Měl jsem o ni starost. Začala teď hrozně kašlat, až z toho celá zečervenala.

"No, docela to jde." Ještě jednou zakašlala a potom se na mě podívala. "Díky, že jsi přišel. Už je mi tady smutno a docela se nudím, když tady pořád musím takhle le-" Znovu zakašlala, ale i tak jsem pochopil, jak chtěla větu dokončit. "Měl bys ale jít, nebo se ještě nakazíš, to bych nechtěla," řekla mi a na posteli si sedla.

"Já tady klidně zůstanu, jestli chceš," sice jsem se chtěl už obrátit a odejít, ale samotnou v takovém stavu sem jí tam nechat nemohl. "Horečku už sis měřila?" Podíval jsem se, jestli někde nemá teploměr. "Ano, asi před půlhodinou," odpověděla mi. "Mohl bys mi přinést sirup na kašel, prosím? Má ho mamka v kuchyni."

Přikývl jsem. "Hned pro něj běžím." Usmál jsem se na ní a zmizel ve dveřích. Na chodbě byl úplně jiný vzduch, než v dětském pokoji, protože tam vzduchem létaly bakterie, zatímco tady bylo čisto. Dlouho jsem po domě bloudil, než jsem našel kuchyni, ve které byla paní Dixonová. "Olivere, potřebuješ něco?" zeptala se mě.

"Nějaký sirup na kašel," odpověděl jsem. "Už zase hodně kašle, že? To jí dej, tady tohle množství, opatrně po schodech." Podala mi nějakou malou (opravdu malinkou, asi jako prst) s nějakou tmavou tekutinou. Možná jsem to také, když jsem byl nemocný pil, jenže jsem si to nepamatoval. Pomalu jsem šlapal po schodech, abych to nerozlil a poté jsem s tím přišel až do pokoje Amy a podal jsem jí to přímo do ruky. "Díky," řekla mi, když to celé vypila. "Vezmi jedno jablko Amandě a vyřiď jí, že s ní soucítím." Vzala si jeden pomeranč a začala si ho loupat.

Já jsem vzal z tašky jedno jablko a jeden pomeranč a rozhodl se s tím jít za Amandou, přesně jak si přála Amy. "Půjdu za ní. Bydlí tam nedaleko, že ano?" zeptal jsem se, abych se ujistil.

Amy pouze přikývla a kousla do oloupaného pomeranče. "Uvidíme se možná za týden ve škole a díky za ovoce a za květinu," rozloučila se se mnou a přičichla si ke kytici. Ano, voněla nádherně. Pozdravil jsem ji pohledem a ještě jsem se stihl podívat na nástěnku na druhé straně pokoje, než byla postel a zabouchl jsem za sebou dveře. Teď ještě za Amandou...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.