Školní láska - 14. kapitola

30. srpna 2013 v 21:37 | amy |  školní láska

Plán 1/2
pohled Novaka



25. května

"Stůj, potřebuju ti něco říct!" Podle těchto slov jsem poznal přesně, kdo mě celou cestu domů pronásleduje. Rudovlasá dívka se hnala přímo za mnou a uháněla před svou kamarádkou, která ji chtěla doprovázet. Samantha ji vedle sebe ale zřejmě nechtěla. Amanda ji ale rychleji doběhla, protože měla mnohem vhodnější obuv pro běh, než její na podpatcích klopýtající spolužačka. "Běž raději pro naše věci!" okřikla ji okamžitě, jakmile se k ní přiblížila. Černovláska poslušně odběhla splnit její příkaz.

Samantha se na chvíli zastavila a jen se dívala tím směrem, kterým právě běžela její přítelkyně. Na to, jakou má váhu, běhá docela slušně, přečetl jsem jí z obličeje. Trochu mi přišlo, že jí to i závidí. Když jsem sám sebe chytil, jak na ni zírám, raději jsem se otočil a dále pelášil do kopců, které vedly až k mému bydlišti. Bylo to daleko od parku, odkud mě výletníci vyhnali, ale mě cesta vůbec nevadila a navíc jsem se trochu rozhýbal po dnešním prosezeném dni a po celém týdnu plném sezení ve školních lavicích.

"Nešaškuj a počkej!" opět jsem uslyšel hlas. Zděsil jsem se. Znělo to nenávistně, posměšně. Celou dobu, co jsem v Londýně studoval, jsem se potýkal se šikanou. Možná až v posledních letech se to zlepšilo. Na začátku, když jsem chodil do nové školy teprve pár měsíců, mě považovali za jiného a nechtěli mě vzít mezi sebe - kdysi mě to ranilo, ale pochopil jsem, že nemůžu vycházet s každým. A se Samanthou po našem prvním setkání také nevycházím, i když bych si přál, aby to bylo jinak.

Přidal jsem na kroku. Pomalu jsem se jí už vzdaloval, jenže její výkřiky bych slyšel, i kdybych byl snad už dávno doma, kam to bylo ještě pár kilometrů. "To jsem si nemyslela, že se kvůli nějakýmu blbcovi budu honit někam až do Austrálie!" To byla jedna z vět, které jsem zaslechl. Ostatním jsem příliš nerozumněl. Přemýšlel jsem, co mi potřebuje tak důležitého říct, že za mnou letí přes celé město. Vyběhl jsem na další kopec a po jeho úspěšném zdolání jsem pokračoval po rovince přímo až k mému domu. "Pitomé boty!" uslyšel jsem znovu výkřik Samantina pronikavého hlasu. Zrovna, když jsem odemykal dveře od svého domu, už bosa po silnici běžela k mému obydlí. "Počkej, Novaku! Chci ti něco říct!"

"Díky, já to slyšet nechci." Nechtěl jsem se s ní bavit, a už vůbec ne teď. Několik minut jsem zápolil se zámkem u vchodových dveří, nakonec jsem ale proklouzl dovnitř. A k mému neštěstí mě ale doprovázela Samantha, která hlasitě zabouchla dveře. "Počkat jsi nemohl? Snad vidíš jak jsem udýchaná!" začala ihned nadávat. Nějak jsem se jí nezajímal a vydal se do po schodech do svého pokoje. "Alespoň víš, jaké to je, když běháš za někým, koho absolutně nezajímáš." Připomněl jsem jí situaci, která byla naprosto opačná - já jsem běhal za ní, zatímco mě ignorovala. Nyní to bylo obráceně. "Myslela jsem si, že tě zajímám, když jsi za mnou pořád dolejzal."

Pronásledovala mě až do druhého patra. Vystoupal jsem poslední schod a opřel se o zábradlí. "Možná kdysi, ale už mě to přešlo." Sice to byla lež, pořád jsem byl do ní zamilovaný, jenže už jsem ztrácel naději. Přerušil jsem ji v tom, co chtěla říct a raději se hned zeptal; "a co tak naléhavého potřebuješ? Chtěl jsem si jen dojít pro věci." Samantha se zastavila přímo vedle mě. "Mám jeden plán." Přiblížila se ke mně. "Já vím, že to chceš."

Podíval jsem se po ní udiveně. "Jaký plán?" zeptal jsem se. Bylo mi jasné, že to budou nějaké podvody, ve kterých je ona sama přebornice. "Nejdřív si rozmysli, jestli mi to řekneš, protože ti na to stejně kašlu, takže by sis to mohla ušetřit." Nechal jsem ji přemýšlet, naposledy se podíval na její tvář a rudé roztomilé kudrlinky. S jejím utrápeným pohledem mě zaplavil pocit lítosti. Ale na litování nebyl čas. Otevřel jsem dveře od svého pokoje, který byl hned u schodiště a začal se přehrabovat ve skříních a cpát do malého zavazadla co nejvíce oblečení a dalších věcí, které by na správném výletě chybět neměly.

Celý kufr mi dělalo problém zavřít. Musel jsem několik věcí vyhodit, abych s ním mohl vůbec někam jít. I tak byl přecpaný a těžký. Posadil jsem se na postel, abych si odpočinul. Byl jsem z toho rychlého utíkání od postele do skříní a zase zpátky docela unavený. Navíc jsem si musel urovnat myšlenky. Vůbec jsem teď netušil, jaký plán myslí. Co když chce někoho zničit, nebo někomu ublížit? Rozhodně by to od ní nebylo až tak nemožné. Ta holka by šla i přes mrtvoly.

Zvedl jsem z postele svůj kufr i sám sebe. Nejdříve jsem hledal rovnováhu, poté jsem ale rychlým krokem přešel ke dveřím, které se po zatáhnutí za kliku s prasknutím otevřely. "Už je čtvrt, měl bys vyrazit." Málem jsem po zaslechnutí věty z úst rudovlasé dívky spadl ze schodů. "Nelekej mě prosím tě," zasmál jsem se. Samantha se pouze ušklíbla. "To byl záměr." Usmála se a jako první sešla schody vedoucí do přízemí. "Myslím si, že se ti ten náš plán bude líbit." Vypadalo to, že si je jistá. Odemkl jsem dveře, ještě zahulákal na svoje rodiče, že jsem v neděli doma a společně se svou kamarádkou vyšel na čerstvý vzduch. "Ale musí to zůstat mezi námi."

"Fajn." Souhlasil jsem, protože mě zajímalo, o co vůbec jde. Jenže jsem se ničeho nedočkal. Do doby, než jsme přišli do prázdné ulice, jsme oba mlčeli. Teprve poté Samantha promluvila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TeSs / safe-sound | Web | 31. srpna 2013 v 20:27 | Reagovat

Dneska se mi to zdálo nějaké delší. Je to moc hezké a jak jsi popisovala jak běží no prostě nemám slov jako vždy :3

2 Athé | E-mail | Web | 31. srpna 2013 v 20:49 | Reagovat

Mě se to taky líbilo, stejně jako TeSs:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.