Školní láska - 9. kapitola

3. srpna 2013 v 20:04 | amy |  školní láska

I děvčata se perou
pohled Amandy



20. května

Konečně jsem mohla vypadnout z té hnusné vydýchané místnosti, která se nazývala můj pokojík a vypadla jsem po dvou týdnech strávených v posteli na čerstvý vzduch. Už jsem byla zdravá a tak jsem mohla chodit do školy. Už jsem se těšila, až zase uvidím svoje kamarádky - a navíc, když jsem uviděla dnešní datum - těšila jsem se, že před sebou budu mít jenom pár posledních týdnů, kdy se budeme učit!

Ke škole to nemám vůbec daleko. Ne, že bych ji měla hned od domu, ale za pět, deset minut už jsem byla tam a to jsem se mohla klidně loudat. Vždycky, když jsem procházela okolo domu Amy, zazvonila jsem a počkala, jestli ona vyjde nebo už je dávno někde uvnitř její "milované" budovy. Dnes mi ale otevřít nepřišla; nic jsem si z toho nedělala a šla svou cestou dál.

"No zdar, konečně jsi přišla, ty marode!" začala křičet hned po mém příchodu poblázněná Francesca. Kdo by se z toho počasí a z těch epidemií a z toho blížícího se konce školy nezbláznil. Já ne, chvilku jsem od toho měla klid. "No čau Fran, co je nového?"

Moje kamarádka, jakmile jsme vkročily na práh školy, ukázala na Olivera, ale já jsem ho mezi tou skupinou holek, která ho obklopovala, téměř nerozeznala. Vlastně bych ho, kdybych neviděla ty růžové vlasy, nerozeznala vůbec, nakonec na mě to barevné roští z černé tmy vykouklo. "Ty holky by se o něj popraly," zašeptala mi do ucha, až mě to zalechtalo a musela jsem se začít smát, takže se na mě Oliver díval jak na blázna a já se zoufale snažila uniknout pohledem.

Raději jsem vyběhla všechny schody, které vedly do prvního poschodí a poté, co jsem ze sebe shodila všechno nadbytečné oblečení, vyběhla jsem společně s Francescou a Gabrielou, která se k nám přidala, na naše obvyklé místo v posledním patře, kde jsme seděly na oknech a buď drbaly ty, co tam s námi nebyli, nebo se pilně učily na další testy.

Když Gab vyprávěla o tom, jaké je to hrát basketbal s tenisovým talentem, Francesca se smála a popichovala, jak Novak její oblíbený sport špatně hraje - tak jsem vůbec neposlouchala. Koukala jsem se do třídy Amy, ale nikde jsem neviděla její blonďaté pačesy, akorát jsem zahlédla, jak Jacob a Matt bijí toho Francouze - při tom jsem si vzpomněla, jak ho při našich setkáních Amy vždycky litovala.

Vyrušilo mě zvonění. Gabriela ani Francesca už vedle mě neseděly a kolem mě se jenom mihly postavy studentů pospíchajících na hodinu. Zvoní! Dělej! V tu chvíli, mezi rozběhlým davem, jsem ale netušila, kam mám jít.

Na fyziku. Ne. Ne, dnes máme přece výtvarku! Vyběhla jsem na druhý konec chodby, kde se nacházela naše třída a v níž jsme se učili o malování a také sami malovali. Otevřela jsem přivřené dveře od učebny a spěšně se vydala pro své malířské potřeby a posadila se na své místo v druhé řadě, kde jsem seděla vedle mojí skotské spolužačky Joyce. Ta si dneska potřeby zapomněla, takže mě začala okamžitě prosit, ať jí nějaké půjčím. Ale protože v tu chvíli do učebny vkročila vyučující, okamžitě zmlkla.

Dneska se s tím příliš ale slečna Banksová nepárala a rovnou nám naložila práci. Měli jsme kreslit něco na styl toho, co nám ona sama nakreslila na starou dřevěnou tabuli dlouhou bílou křídou, která při kreslení skřípala a nakonec se rozpůlila, z čehož mělo několik bláznivých studentů záchvat smíchu. Mě to ale směšné nepřišlo ani trochu, protože se mi to stávalo stále.

Tomu obrazci jsem na začátku nerozumněla, nakonec mi došlo, co s tím mám dělat a na konci dvouhodinovky jsem byla pochválena za výbornou práci. Dokonce mi slečna Banksová slíbila, že obraz bude na školní výstavě na konci školního roku. Bylo to sice pěkné, ale co nejdříve jsem si uklidila své věci a vyběhla zpět ze třídy. Francesca už sledovala dění na chodbě, kde opět běhal Oliver. Utíkal před těma holkama, které ale byly tak tlusté, že běhat nemohly a tak mezi sebou začaly hašteřit.

"Ty na něj nemáš právo!" řvala ta první, měla dlouhé havraní vlasy jentak hozené okolo srdcovitého obličeje, byla to Amyna spolužačka, jenže moje zřejmě stále marodící kamarádka se s ní nebavila. Ta druhá po ní poslala pohrdavý pohled a poslední děvče rovnou do těch ostatních začalo tlustými prsty sevřenými v pěst bušit. Obě dvě se statečně bránily - až to vypuklo v ohromnou bitvu dívek, do které se následně připletly i další tři.

A zastavila je až učitelka. A mě od toho sledování Gabriela. "Takhle se zbláznit kvůli klukovi." Zakroutila nechápavě hlavou a já pochopila, že k tomu má odpor a sama by to někdy neudělala. "Asi se nechtějí smířit s tím, že Oliver má rád jinou!" vykřikla Francesca, která se k nám dvěma přidala. "Já vím, mě má tak rád, že mi dokonce přinesl ovoce," zareagovala jsem rychle, protože jsem si vzpomněla, jak u mě před pár dny byl. "Od kdy chceš Olivera, prosím tě? Já jsem myslela, že má rád Amy, ne tebe."

Gabriela se tomu, co jsme si s plavovlasou spolužačkou povídaly, celou dobu smála a dodala něco o tom mém idolovi: "James prý pořád přemýšlí, jak tě má oslovit!" Ale následně se začervenala, když uviděla, že právě on okolo nás prošel a asi ji napadlo, že by ji mohl slyšet.

"No já každopádně doufám, že se Amy do příští jejich rvačky taky kvůli té její lásce nepřimotá," řekla jsem, naposled se podívala na situaci na chodbě a poté vyběhla na svou další vyučovací hodinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.