Školní láska - 16. kapitola

10. září 2013 v 20:04 | já? |  školní láska

On a ona...
pohled Amy




29. května

"Něco se děje?" ptal se mě Oliver o přestávce mezi prvníma dvěma hodinami. Vždycky jsme se takhle scházeli na chodbě. Nedávno jsme si domluvili večeři, jenže jsme ji museli odložit kvůli tomu, že jsme měli u mě doma ojedinělou návštěvu - příbuzní z matčiny strany přijeli až ze Španělska. Celou dobu se mě ptali akorát, co je nového ve škole, jestli mám kluka, kolik jsem přes rok, co jsme se neviděli vyrostla (a to celkem dost, jsem trochu vyšší než ostatní děvčata), vlastně jsem tam s nimi tvrdla asi čtyři hodiny, než jsme se všichni (nevím kolik nás bylo, ale myslela jsem si, že tam jsou snad všichni mojí bližní) vypovídali...

Ale zpět k našemu vztahu. Ještě to není nic opravdového, protože se nejdříve musíme poznat - on Oliver by se do toho vrhnul hned, jenže já jsem nedůvěřivá a vše si nejdříve musím prozkoumat a poznat, než do něčeho jdu. A takhle by to mělo být, ne? - Zatím jsme na dobré cestě. Uvidíme, jak to půjde dál. "Ale ne, nic," odpověděla jsem po dlouhé chvíli ticha. Mlčky jsme procházeli přeplněnými chodbami školy, kterou navštěvovaly stovky studentů různých věkových kategorií. Malí se pletli těm starším pod nohama a hráli si společně na babu, zatímco puberťáci řešili jiná témata. "To tě ještě pořád štve ta Amanda?"

Vzpomněla jsem si na svou, nyní již bývalou, kamarádku Amandu. "Známe se od malička, asi proto mě to štve." Oliver se na mě usmál a doprovodil mě až k učebně, kde se konala další hodina dějepisu, mého nejoblíbenějšího předmětu. "A taky kvůli Samantě, co?" ukázal na rudovlásku, která se právě pohybovala po chodbě s celou svojí partou se členkami Amandou, Laurou, Elisabeth a Hannou. Bylo to divné, vidět je takhle společně. Ale nebylo to poprvé. Počátky této skupiny sahaly už na náš víkendový výlet. "Ne, ta mi ani nevadí." Pokrčila jsem rameny. "Musím si zvykat, že už mě každý nemá rád." Vkročila jsem pomalu do své třídy, ve které bylo nezvyklé ticho. Došlo mi to brzy; ti dva největší zlobivci dnes chybí. Kdysi bych z toho měla možná radost, nyní mi to ale bylo šumafuk. "A to je kvůli mě," zatvářil se Oliver provinile. Aby to nějak odčinil, pomohl mi z batohu vytáhnout všechny knihy a sešity na další hodiny. "To ne. Můžu si za to sama."

Připravila jsem si poslední věc na následující předmět a otočila se k vysokému chlapci. Upíral na mě své velké modré oči. Připadaly mi jako moře, moře, které nikde nekončí. Moře, ve kterém se topím. Z pohledu na jeho důrazné obličejové rysy a neupravené blonďaté vlasy mě vyrušilo až krátké zvonění. "Můžeš. Za to, že jsi tak neskutečně krásná." V tu chvíli jsem ucítila, jak rudnu. To je moje obvyklá reakce, když uslyším nějaká tato podobná slova. "No nic, budu muset jít." Podíval se na hodinky a znovu se na mě zářivě usmál. Trochu se ušklíbl, když uviděl můj trochu zmatený výraz. "Nic si z toho nedělej, zřejmě to nebyla pravá kamarádka." Snažil se mě pochopit. Cenila jsem si toho. "Já tu jsem s tebou, Amy."

"Běž si do třídy, Olivere!" začali na něj křičet všichni ostatní žáci po dalším zvonění. Hoch se na mě naposledy podíval a otočil se k odchodu. "Tak ahoj, potom na basketu, jo?" domluvil si se mnou další dnešní setkání. "Jo, jasně." Usmála jsem se na něj, tentokrát trochu uvěřitelněji než předtím. Aspoň takhle jsem si to myslela. Oliver se opět otočil směrem ke mně. Přišel ke mně trochu blíže. Objal mě. Než jsem se z toho stihla vzpamatovat (a neprobudilo mě z toho ani dlouhé hlasité zvonění), uběhlo dost času.

Ozval se ale křik profesorky Saundersové. "Slečno Dixonová, posaďte se! To nevnímáte nebo co?!" Teprve poté jsem procitla. Došlo mi, že stojím na naprosto nevhodném místě, že už je dávno hodina a akorát jsem si před třídou udělala pěkný trapas. Rychle jsem se posadila a po vzoru spolužáků v okolních lavicích nalistovala stránku učebnice, kterou jsme dnes měli probírat. Možná jsem stále během hodiny nevnímala, protože jsem měla v hlavě úplné prázdno. "Slečna Dixonová smaže tabuli a slečna Jordanová uklidí třídu," to byla poslední slova, co jsem tuto hodinu uslyšela. Úplně jsem milovala, když musím mazat tabuli (a nejlepší je, když si poté učitelé stěžují, že to není dobré, přitom jsem to dělala s takovou pílí!), ale musela jsem.

Ze třídy jsem odcházela jako poslední, nejen s mokrýma rukama, ale také s mozkem plným tím zázračným klukem...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Betty | Web | 11. září 2013 v 19:04 | Reagovat

pěkné! :)

2 cambera | Web | 11. září 2013 v 20:22 | Reagovat

Těším se, jak to dopadne. A název kapitoly  je velmi lákavý. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.