Školní láska - 17. kapitola

13. září 2013 v 21:55 | pátek třináctého? blbost... |  školní láska

Jak to jen udělat...
pohled Gabriely



30. května

Nedočkavě jsem sledovala hodinky na své pravé ruce a čekala, kdy se velká ručička konečně přesune na sedmičku a ozve se zvonění znamenající konec vyučování. Škola byla pro mne vždycky utrpením, nebyla jsem nikdy nějakou výbornou studentkou, ale moje výkony zatím k procházení stačí. Tak proč se snažit nějak více, že? Mnohem raději jsem trávila čas se svými kamarádkami. Jenže místo toho, abych šla za Amandou, Franceskou a Amy, musela jsem se zavřít na WC se Samanthou, která mi právě dávala další pokyny k tomu jejímu plánu. Stále mám v hlavě, jak mi vyhrožovala zabitím, pokud její návrh nepřijmu; co jsem pod takovým nátlakem měla dělat.

"Hele, tak vy dvě dneska někam prý jdete jo?" Narážela na naši domluvu s Amy, že půjdu k ní domů. Přikývla jsem. Co jiného bych měla dělat? Lhát jí, že nikam nejdu? No, vlastně by to bylo jednodušší. Ale zároveň se svou reakcí jsem musela počítat, že přijde nějaký úkol. "Opakuji ti to, nesmí na tobě být nic vidět." Souhlasila jsem. Až takový problém to nebyl. Někdy jsem se sice začala smát v nevhodnou chvíli, ale že bych se prokecala, to by se nestalo. Prostě si budu normálně povídat a něco se z toho snažit zapamatovat. "Jo, to je lehké," kývla jsem. Mezitím se k naší skupince připojila i Laura. "Tak co holčiny, jak se domlouváte?" Pouze jsem si všimla toho, jak se Samantha ke své nižší kolegyni nahla a něco jí zašeptala do ucha, jenže to jsem ani neměla šanci slyšet.

Opřela jsem se o studenou kamenitou stěnu rozdělující všechny záchodky. "A co chcete dělat dál?" zeptala jsem se jich obou. Samantha se zamyslela a podrbala se na bradě. "To se teprve dozvíme." Dívka, která stále věrně vedle ní a zamyšleně sledovala nás dvě, se konečně také ozvala, i když svým typickým tichým hlasem. Byla sice divoká, ale někdy se dokázala chovat jako šedá myška. "Nejdříve musíme sehnat další posily," dokončila. Pohodila svými dlouhými vlasy s modrým melírem a zhlédla se v zrcadle. "Už jeden plán mám." Elisabeth nás překvapila. Připojila se k nám a stejně jako Laura se začala prohlížet ve své odrazu a pečlivě si upravovala make-up. "A jaký?" zeptala se s údivem Samantha, dívající se na Elisabetinu práci na svém obličeji.

Rozetřela zbytek tvářenky a ohlédla se po rudovlasé přítelkyni. "To je dost složité. Brzy se k tomu ale dostaneme, jen musíme zatím udělat kroky, které máme na papíru." Rozkázala tím Lauře, aby si otevřela svůj sešit a všechny body plánu "pro štěstí". "A vypadá to tak, že jediná cesta je přes Dixonovou." V tu chvíli jsem dostala strach. Co když jí budu muset něco udělat, jenom kvůli nějaké blbosti, kterou mi nařídí moje namyšlené spolužačky? Nechtěla jsem její přátelství ztratit. Ale co se dalo dělat. "Neboj Gab, ty nic nebudeš muset dělat. Jenom hlásit všechno, co ti řekne." Trochu jsem si oddechla, ale nejistoty, že se o všem dozví, jsem se nezbavila.

"Sluší mi to?" obrátila se k nám ostatním třem Elisabeth a ukázala nám své líčení. "Ó, takhle se budeš líbit tomu tvému miláčkovi." Samantha se uchichtla a odstrčila ji od zrcadla a začala si česat svoje dlouhé rudé vlasy. "Hele, díky, teď jsi mi rozcuchala můj super účes!" vykřikla blondýnka naštvaně a do své kamarádky loktem šťouchla. "To bolí, El!" Děvče si učesalo pečlivě své jemné vlasy, které si následně prohrábla rukou. "Vypadáš jak princezna, Sam," ozvala se Laura, která si mezi tím stihla zvýraznit řasy i oči. "Á, princezna. Přines mi šaty, Gabrielo!" zvovala Samantha a předvedla chůzi nějaké pyšné princezny. Všechna děvčata se rozesmála.

Ale tento smích zaslechla i učitelka, která střežila chodbu ve třetím patře (a měla uši opravdu všude, uslyšela by snad i šeptání) a vnikla přímo do babského houfu řešícího svůj vzhled a osoby opačného pohlaví. "Děvčata, neměly byste být dávno ve třídách?" upozornila nás na čas, který měla na hodinkách a také ukázala na velké hodiny za dveřmi. Uvědomila jsem si, že se učím ve druhém patře a tak jsem vystřelila ze záchodků, neuvědomujíc si ztrátu svých měřítek času a nakonec jsem jen tak tak stihla hodinu. Ale stihla.

"Přicházíte pozdě, slečno," ozvala se naše třídní učitelka, ale poznala jsem, že to myslí humorně. "No, co kdybyste nám rovnou přednesla minulou látku?" Rovnou jsem tak z lavice spěchala před tabuli. Dostala jsem sice za čtyři, ale moji výsledkou dvojku to již neohrozilo.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kerr Knock ^_^ | Web | 13. září 2013 v 22:22 | Reagovat

Jůů, vypadá to fakt zajímavě, těšim se na pokračování!:) Ty holky mi připomněli naší čtveřici ve škole, tam se taky všechny nahrneme k zrcadlu, a to je vždycky "Půjčíš mi tužku?" a "máš rtěnku?" a "Sluší mi to?" Takže se fakt těšim jak to bude pokračovat:D

2 myred | Web | 14. září 2013 v 16:37 | Reagovat

Píšeš moc hezky. :) Přečtu si předchozí díly, abych věděla, o co jde. :)

3 braunova-lucka | Web | 14. září 2013 v 17:52 | Reagovat

Úžasná povídka, máš talent ;) Počkám si i na pokračování :) Jsi fakt dobrá!

4 ΔMELIA GOLDEN | Web | 14. září 2013 v 19:39 | Reagovat

páni, fakt mě bavila! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.