Školní láska - 19. kapitola

24. září 2013 v 19:33 | áčko |  školní láska

Zjištění (1. část)
pohled Gabriely




6. června

Několik dní jsem se vymlouvala na nemoci. Možná to ale nebyly až takové výmluvy. Nebylo mi v těch dnech vůbec dobře, ale netuším, jestli to bylo děním ve škole, nebo opravdu způsobené nějakou nemocí. Sáhla jsem po balíčku papírových kapesníčků a do jednoho z nich utřela své oči. "Gabi, nechceš přinést čaj?" zeptala se mě mamka, když vkročila do mého pokojíčku. Zavrtěla jsem hlavou a více se zabalila do peřiny. Byla jsem sice pod přikrývkou, jenže stejně jsem se třásla. Nevím, proč jsem se najednou cítila takto. Mamka vyplula z pokoje opět na chodbu, ze které mě zavanul studený vítr. Uslyšela jsem tátův hlas. Konečně se po dlouhé služební cestě vracel a jistě ho netěšilo, že se zrovna jeho žena i dcera nemají dobře.

Přemýšlela jsem, že ho přijdu přivítat a rozveselit. Když vkročil ke mně do pokoje, viděla jsem na jeho obličeji znepokojený výraz. "Ahoj, tati," pozdravila jsem ho. Posadil se vedle mě na volné místo na mé posteli. Pohladil mě po vlasech a usmál se na mě. "Tak co, máš se lépe?" Pozorovala jsem, jak se dívá po mém pokoji a také, jak si mě prohlíží od hlavy k patě. "Ano, zítra nejspíš půjdu do školy." Sáhl mi na čelo. Neměla jsem teplotu, asi moje "nemoc" přecházela do konečného stavu. Oddechla jsem si. Ale s tou větou, kterou jsem vyslovila, mě polilo horko. Neznám důvod, proč se mi tehdy nechtělo do školy.

Jenže jsem to poznala hned následující den. Ještě ráno jsem si dodělávala věci, které jsem před svou nepřítomnost zameškala a spěchala do školy na poslední chvíli. "Tak já letím, ahoj," rozloučila jsem se rychle a během se vydala do teplého letního rána. Léto možná ještě kalendářně nebylo, ale již se výrazně oteplilo a zima úplně opustila britskou metropoli. Nějaké deště se možná daly očekávat, stejně ale bylo příjemně a do školy se mi šlo pohodově. Volnou cestou, ještě s nezametaným barevným podzimním listím, jsem běžela přímo k vysoké budově, vyčnívající na různými jehličnatými stromy, tvořící jeden souvislý lesík. Krátce před zavřením dveří jsem do školy pronikla a po převlečení pospíchala do naší třídy. Rýpavým poznámkám o mém spoždění jsem se nevyhla, ale nevšímala jsem si jich. Byla jsem na to zvyklá, nebylo to poprvé, kdy jsem přišla do třídy trochu později. "Dobrý den," vlétla hned po mě do učebny učitelka a pokynula nám k sednutí.

"Minule jsme si opakovali důležité fráze z francouzštiny a nyní si napíšeme malý testík," oznámila nám. Vytáhla z šuplíku přesně rozpočítené papíry a každému nechala jeden a napsala na tabuli bílou křídou zadání písemné práce. Pokoušela jsem se ji přemluvit, že jsem zde předchozí hodinu nebyla, ale učitelka byla neoblomná a tak jsem se snažila si vzpomenout na slova, která jsem si ještě ráno opisovala do sešitu, jenže jsem nic nevěděla, zplácala ty věty podle toho, co jsem uměla a poloprázdnou práci jsem po deseti minutách odevzdala profesorce, která nad tím pouze zakroutila hlavou. "Příští hodinu se vám to budu snažit přinést opravené a doufám, že nebudu muset dávat někomu pětku." Vtipálci ze zadních lavic se ihned o svou známku přihlásili. Já jsem raději neříkala nic, aby volba nepadla i na mě. "Slečno Coxová, pojďte napsat řešení první věty na tabuli." Amanda vstala, opustila svou lavici, ve které seděla s brejlounem a vydala se nemotorně k tabuli, což vzbudilo v třídě plné puberťáků (kteří se smáli vesměs všemu) rozruch.

Hned jak začala Amanda psát, bylo mi jasné, že to má všechno dobře. Byla nejtalentovanější žačkou, která chodila na francouzštinu. A měla jsem pravdu. Jakmile černovláska dopsala poslední bod, učitelka spokojeně pokývala hlavou. A pokyvovala po skvělých výkonech studentů při hodině i nadále, až do skončení hodiny. Čekala nás nyní ještě druhá část dvouhodinovky cizího jazyku, který se hodil těm, kteří by se chtěli domluvit ve Francii, takže jsem se raději nikam daleko nevydávala. Unuděně jsem seděla v lavici a čekala, až mě osvobodí zvonění, znamenající začátek dalšíh vyučování. "Nyní budeme pokračovat," zavelela učitelka po příchodu do třídy. Nařídila nám otevření stránky v učebnici, což většina studentů během několika minut učinila.

Kromě toho, že jsem jednou musela číst těžké jazykolamy a musela jsem kreslit na tabuli to, co mi učitelka francouzsky říkala, hodina uběhla v pořádku. Po skončení jsem se vydala z naší učebny za Amy, které v tu samou chvíli skončila hodina španělštiny. Chápala jsem, proč se vydala studovat přesně tento jazyk. Sice v něm kvůli svým znalostem všechny předčila, protože byla z poloviny Španělkou, ale i tak se stále měla co učit a dozvídat se nové věci nejen kolem jazyka, ale také o samotné zemi, kam často jezdila o prázdninách. Dokonce mi nabídla, abych na rodinnou návštěvu jela společně s ní, musela jsem však odmítnout, i když bych se ráda podívala do jiných končin světa. "Ahoj." Blondýnka zavřela knihu a podívala se na mě s úsměvem. "Ahoj, tak už ses vyléčila?" Přikývla jsem. "Nebylo mi dobře, ale už se to zlepšilo."

"To je fajn," přikývla Amy a znovu se usmála. "Promiň, zrovna jdu za Oliverem, už na mě čeká." Ano, mohla jsem to tušit, že místo toho, aby přestávku strávila se svou kamarádkou, vykašle se na mě a půjde za svým klukem. Kdysi by možná byla ráda i za to, že si může s někým povídat, nyní byl ale o ni nějaký velký zájem. O mě ale nikoli. Vrátila jsem se posmutněle do třídy. Myslela jsem si, že se vracím do třídy, místo toho jsem ale bloudila úplně na jiné straně a v jiném patře. Možná, kdyby si mě ten kluk nevšimnul, zůstala bych tam a bloudila dál...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ΔMELIA GOLDEN | Web | 24. září 2013 v 20:52 | Reagovat

Aww, luxusní, moc se mi to líbilo! :)) těším se na pokračování! :)

2 Claire | Web | 25. září 2013 v 19:43 | Reagovat

A to žiješ :D?! To nechápu, by to se mnou švihlo! :D

3 A. | E-mail | Web | 25. září 2013 v 20:06 | Reagovat

[2]: Zatím žiju. :D

4 S-hejvi | Web | 26. září 2013 v 17:47 | Reagovat

luxusní kapitola, moc povedené:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.