Školní láska - 21. kapitola

3. října 2013 v 20:44 | někdo |  školní láska

To, co jsem kdysi prožíval...
pohled Novaka



11. června

"Vaše zuby jsou v pořádku, přijďte zase za půl roku." Tato slova mého zubaře mě provázela celou cestou do školy. Ten muž, který mě měl na starosti, byl jednou z několika věcí, ze kterých jsem měl strach. Byl jsem sice kvůli tomu považován za strašpytla, ale každý má z něčeho strach.

S pohledem na mé hodinky jsem zjistil, že ve škole právě probíhá druhá hodina. Pomalu se ale hodina cizího jazyku blížila ke konci a tak jsem mohl počítat s tím, že se vrátím okolo třetí hodiny, protože jsem to měl k budově docela daleko, ale musel jsem tu cestu zvládnout pěšky. Byl to docela trénink, jako vynahrazení ranního běhání, které bylo součástí mého tréninkového programu, dnes jsem ale byl nucen tuto dost důležitou část vynechat, ale i rychlá chůze zastínila několik kilometrů běhu. Nad stromy jsem uviděl vysokou červeně zářící střechu a poznal, že se již blížím ke škole. Trochu jsem zvolnil, nebylo kam pospíchat. Zrovna, když jsem vcházel do vchodových dveří, uslyšel jsem hlasitý zvonek, že jsem si myslel, že se ten zvuk ozývá snad úplně vedle mě.

Po chodbách bylo ticho. Většina studentů byla zavřena v učebnách, kde se jim věnovali kantoři. Zamířil jsem k šatnám, kde jsem měl svoje místo i já. Bylo na druhém konci, než kterým jsem vešel, ale bylo tam zase hodně místa. Posadil jsem se a shodil ze sebe svůj kabát. Sice se již začalo pomalu oteplovat, bylo mi ale stejně takhle po ránu docela zima. Znovu jsem se zvednul a očima prohlížející názvy všech tříd, našel jsem tu, ve které jsem se měl právě učit. Zaťukal jsem. Trochu delší dobu trvalo, než se ozvalo zařvání třídní učitelky. Vklouzl jsem dovnitř. "Dobrý den, posaďte se," pokynula mi třídní a já jsem zabočil do druhé řady, kde jsem se posadil do volné poslední lavice, kde jsem seděl vždy. Byl jsem tam posazen, protože bych jinde prý otravoval, ale tady vzadu, můžu otravovat stejně a ještě mě tu nikdo neuvidí. Nakonec jsem v tomhle viděl plus, i když jsem občas neviděl přes hlavy svých spolužáků. Ale to mě, i učitelce, bylo jedno.

Na mé lavici, sotva co jsem si stihl připravit pomůcky, přistál zmuchlaný papírek. Jistě, zase po mě něco Oliver hází, jeho běžný způsob dorozumívání. Posadil jsem se a po vyslechnutí opakování dnešního probraného učiva od třídní učitelky jsem si přečetl i dopis. Pouze jsem se vzkazu zasmál. Již jsem se těšil, jak si půjdeme zahrát na jakékoliv hřiště - vždy mě tyto hry bavily. A zdá se, že i všechny ostatní. "Pánové vzadu, napiště si do sešitu výpisky!" okřikla nás učitelka, když viděla, nás gestikulovat a Olivera i mluvit potichu. Oba jsme zmlkli a i přes počáteční odmlouvání otevřeli učebnici a začali psát.

Psali jsme až do zvonění. Opět jsem si myslel, že snad ohluchnu, ale nestalo se. Musel jsem slyšet vřískání dívek na chodbě i řvaní dalších osob, studentů i učitelů. Společně s partou jsem bez povšimnutí přešel kolem Samanthy s Elisabeth a vyšli jsme do vyššího poschodí, kde jsme se stavili pro naše další přátele. Oliver se však zastavil. Není divu, zahlédl svou milou. Pouze jsem se usmál a následoval ho. Ale pohled na Amy nebyl příjemný. Vypadala unaveně a docela smutně. Měla červené oči od pláče a rozmazanou řasenku. Oliver se k ní posadil a objal ji, stejně jako z druhé strany Francesca. Blondýnka jim vyprávěla, co se jí stalo a co ji tak rozesmutnilo; jenže kvůli vzlykům jí nebylo vůbec rozumět. Jenže jsme všichni věděli, co se uvnitř Amy děje. Nedokázala se vyrovnat se slovním i fyzickým ublížením od Samantiny party.

Sám jsem ji mohl nejlépe pochopit, co právě prožívala. Vyrovnat se s šikanou nebylo lehké, ale bylo důležité, nenechávat si to pro sebe a někomu to sdělit. Ale důležité je s tím něco dělat. "To bude v pořádku," uslyšel jsem další Oliverova slova. Posadil jsem se také vedle ní a soucitně se na ni podíval. Vím, že nepotřebovala soucit, ale pomoc, ale o tu se postarala Francesca. Doufal jsem, že Samantha, kterou jsem kdysi měl tak strašně rád, dostane pořádný nářez a že se již neodváží, něco takového udělat. Podal jsem Amy papírový kapesníček, který jsem "vykouzlil" z mé kapsy u kalhot. "Díky," snažila blondýnka přes slzy usmát. Rád jsem viděl, že se směje a že se její nálada zlepšuje. Poplácal jsem ji po zádech a po krátkém zazvonění jsem se zvedl z lavičky a podle školního řádu jsem se měl přesunout do své třídy, což jsem se chystal učinit. Zastavila mě ale Gabriela.

Možná si myslela, že mezi námi bylo něco víc. Pro mě to ale nic neznamenalo. Byla naštvaná. Žárlila. Obešel jsem ji, jako kdyby tam vůbec nebyla. Možná tohle byl důvod, proč se místo přátelství s Amy začala zapojovat do plánu, jak její bývalou kamarádku zničit. Málem by se jim to podařilo...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.