Shadowcrest - 4. kapitola

22. listopadu 2013 v 20:28 | amy |  shadowcrest

4. kapitola



"No tak, Akasso, musíme vstávat!" snažila se mě brzy po ránu vzbudit Tamare. Moc jsem toho nenaspala a stále jsem byla unavená, ale zdálo se, že bylo na spěch. "Kam jdeme?" zeptala jsem se a zívla jsem si. Vyhrabala jsem se ze svého spacího pytle a následovala ostatní adimenty do hlavní síně. Před námi stál ředitel, který měl ve tváři ustaraný výraz, ostatně jako i v jiných dnech. Nebyl důvod k úsměvu. "Nepřátelé v noci napadli hrad Tercinta a několik občanů krutě zavraždili. Nyní se pozvolna přesouvají do centra města, brzy se dostanou i k nám, o našem úkrytu už dávno vědí. Musel nás někdo prozradit. Nechtěli jsme, aby nás našli. Může to znamenat hodně rychlý konec. Mohou přijít kdykoliv a nečekaně nás zneškodnit."

Všichni adimenti mlčíc přikyvovali na Gillogleyova slova. Postarší muž v pečlivě upraveném obleku pokračoval: "Během cesty jsme přišli i o další část naší skupiny a nevrátili se domů ani hlídači, kteří večer obcházeli celou budovu. Venku je ohromné nebezpečí, ale musíme do toho jít." Kývl na nepříliš vysokou ženu, stojící vedle něj. "Běžte tady za Dael, přesuneme se do muzea lapologie, kde si vyzvedneme všechny potřeby na boje a vydáme se do lesů, kde by nyní měli nepřátelé přebývat."

Vydali jsme se za ženou, přesně podle ředitelových pokynů. V druhém poschodí přes celý šedý pokoj s oprýskanými zdmi svítil obrovský fialový koberec, který na všechny působil zvláštní, magickou sílou. "Slouží to jako přenášedlo, pod kobercem je něco jako znáte výtahy, jezdí to v podzemí, přitom to po sobě nezanechává žádné stopy. Můžete takhle jezdit naprosto bez povšimnutí. Což je dobré, jelikož o našem cestování nic nevědí naši nepřátelé." Adimenti pouze zakroutili hlavou; některým dosud byly zvláštní jevy adimentské kultury neznámé. Namačkali jsme se na koberec, který v tu ránu vystartoval a jakmile se rozjel, už jsme byli v přízemí muzea. Vystoupali jsme dlouhé schodiště až do jedné z věží, kde se nacházely všechny důležité lapidy.

"Mysleli jste si, že vás nenajdeme?!" Zlověstný výkřik se ozval z okna, ze kterého rázem vyskočila hromádka zlých adimentů, kteří toužili ovládnout celý svět. Poprvé jsme se jim postavili tváří v tvář. "Nikdo nám tady nebude překážet! Zemřete!" Dlouhovlasí bojovníci, skryti pod železnou helmou, držící v ruce zlatě zářící nerost. Nevěděli jsme, co si počít. Mladí okolo sebe zuřivě mávali lapidy, pokoušející se nepřátele uhodit, bohužel proti ostražitým rytířům na straně druhé nic nezmohli. Ostatní se pouze dívali, jak jejich střely pálí mimo a jak desítky z nich padají k zemi.

Zakrytá za svými spolupracovníky jsem se prohledávala hromadou kamenů. U některých z nich bylo napsáno vysvětlení. Tento lapis odzbrojí protivníka. Možná by to šlo. Zašeptala jsem taktiku ostatním dobrým adimentům, který sice ubývalo, ale nebyl důvod, proč boj vzdát. Namířila jsem neohroženě proti jednomu z nejlepších rytířů. On sám byl mým útokem překvapen a upustil důležitou věc, kterou držel pevně ve své pravačce; zlatý lapis se dokutálel k Tamare, jež začala pomalu likvidovat členy i druhé skupiny. Na konci jich stálo pouze pár, bohužel ti měli obrovskou sílu, že náš přetlačili. Poslední bojovníci za dobro se už káceli k studené podlaze. Sebrala jsem všechny své síly a posledním zlatým lapidem namířila na rytíře. Pevně jsem předmět ve svých rukou stiskla a dívala se, jak zlaté paprsky ukončují životy nepřátel.

Na jeden zátah jsem zabila dva poslední. Znaveně jsem si lehla vedle mrtvých adimentských těl, která se válela všude, kam jsem se jen podívala. Zůstala jsem mezi nimi jediná živá. Upustila jsem lapis, který jsem držela v rukou a vydala jsem se pryč z muzea, rovnou na náměstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Boom | Web | 23. listopadu 2013 v 9:48 | Reagovat

chci další!!:O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.